Aby došlo k přeměně pocitu na základě uvědomění vyvěrajícího zevnitř prožitku, je zapotřebí, aby člověk byl u svého prožívání plně přítomen, aby byl vůči němu otevřen, aby s ním nebojoval. Takovéto naladění subjektu vůči objektu nazývají zakladatelé biospirituálního focusingu Edwin McMahon a Peter Campbell „vnímavou přítomností“ (caring-feeling-presence).
Když nějaký prožitek odmítáme, protože se za něj stydíme, bojíme se ho, vyvolává v nás pocit viny, odpor, nebo se od něj odvracíme, protože bolí, můžeme jen těžko zachytit jemné předivo pocitů, z něhož vyrůstá pochopení významu tohoto prožitku pro nás. Odmítaný pocit nám „nic neřekne“, protože nejsme „v něm“, nýbrž se nacházíme „vně“ tohoto prožitku.
Pocity jsou jako děti
Naše odmítané pocity jsou na tom podobně jako odmítané děti. Představte si, že máte několik dětí a jedno z nich vám nedělá žádnou radost – neučí se, je líné a pasivní, pere se se sourozenci, nechce jíst nebo si nechá od každého všechno líbit. Zlobíte se na to dítě, stydíte se za ně, bojíte se, že to takto zůstane. Dítě vycítí, že vám vadí, a bude dál vůči vám uzavřené. Bez nějakého záměru, prostě se neuvolní a neotevře.
Má-li se zde něco změnit, nezbude, než abyste to dítě přijali za své takové, jaké je. I se všemi vážnými nedostatky, které vás bolí. Nejde zde o to, že byste se s jeho nedostatky smířili v tom smyslu, že byste se vzdali snahy působit k jejich odstranění. Jde o přijetí v tom smyslu, že i kdyby se to dítě naneštěstí nezměnilo, budete ho brát pořád za vlastní. Také to znamená, že se o dítě s poruchou zajímáte stejně intenzivně, a vaše oči a uši jsou vůči němu stejně vlídně otevřené jako vůči těm dětem, které vám dělají více radosti. Když budete takto u něj vnímavě přítomni, dříve či později vám něco důležitého o sobě dá najevo. A totéž platí pro váš vlastní odmítaný pocit.
Když jste u těžkého pocitu naplno přítomni, když jste vůči němu otevřeni a nebráníte se mu, přináší to kupodivu úlevu, nikoliv zhoršení.
Další úlevu přinese okamžik, kdy z tohoto pocitu vykrystalizuje porozumění vyjádřené symbolem. Avšak pobývat s pocitem, který zároveň silně odmítáme, je trýznění, rýpání se na okraji rány, není to ani přijetí, ani odmítnutí. V takovém případě bývá lepší nesnažit se o porozumění a naučit se s těžkým pocitem prakticky zacházet, tak aby obtěžoval co nejméně.
Rakousko-americký psychiatr Wilhelm Reich kdysi o strachu a bolesti poznamenal, že největším problémem nejsou tyto emoce jako takové. Daleko horší je strach ze strachu a strach z bolesti.
Druzí lidé nás dráždí tím, co těžko snášíme na sobě
Úměrně s tím, jak roste naše schopnost vlídně vnímat své vlastní obtížné pocity, mohutní i připravenost akceptovat druhé lidi, kteří jsou pro nás obtížní.
Běžně můžeme pozorovat, že na druhých lidech nám vadí rysy, které nějak souvisejí s tím, že odmítáme některé vlastní pocity. Agresivní člověk v nás vyvolává strach a my se navíc třeba stydíme, že se ho bojíme. Rozhorlíme se na kolegu, který odmítá poctivě pracovat – někdy též proto, že mu závidíme, že on si lenošení nevyčítá, zatímco my ano. Když se smíříme s vlastními zakázanými pocity (strachem, hněvem, potěšením z pasivity a nezodpovědnosti) – aniž bychom z nich činili normy pro své jednání – přestávají nás zneklidňovat ti lidé, kteří svým jednáním v nás dříve provokovali vnitřní konflikt.
S akceptováním pocitů je to stejné jako s přijetím lidí: někdy stačí, když si uvědomíme, že určitou osobu vlastně odmítáme, a zeptáme se sebe: „Mohl bych ji přijmout?“ A může se stát, že přijde odpověď „Mohl“, a nic dalšího není potřeba k tomu, aby váš postoj vůči tomu člověku byl od toho okamžiku jiný. Jindy ovšem přijde odpověď „Nemohl“, a pak je docela možné, že pro danou chvíli se s tím nedá nic dělat. Teprve práce na vlastních pocitech pak může (a také nemusí) časem učinit takového člověka pro nás stravitelným.
(Převzato z knihy Karla Kopřivy Lidský vztah jako součást profese.)