Paní K. je sociální pracovnice. Jde z práce domů a je otrávená. Ještě před odchodem musela vyměnit žárovku v čekárně. Je jich tam šest sociálek a vždycky to udělá ona. Ostatní už s tím počítají. Některá se bojí elektřiny, jiná se bojí vylézt na židli, další se vždycky nějak šikovně vyhne. Přitom ona je nejstarší a zařizuje ještě plno jiných věcí, od nichž jsou ostatní ušetřeny. Ale nemá cenu se kvůli tomu hádat. Otrávená nálada nepotrvá dlouho – za chvíli začne kolotoč domácích povinností. I doma leží všechno především na ní.
Malá událost zřejmě připomněla opouzdřenou ránu. Kdyby se na svůj pocit soustředila, možná by ji po chvíli zaplavila lítost. Třeba by pocítila, jak jí vadí, že ona se pořád stará o druhé a nikdo se nestará o ni. Uvědomila by si, že to tak bylo vždycky, co si pamatuje. Možná by pocítila intenzivní zlost vůči mladší sestře, od které nikdo žádnou práci nečekal. Silná emoce by s ní možná otřásla, ale dřív či později by se něco posunulo. Kousek rány by se zacelil. Chvilka otrávené nálady by jí přinesla značný užitek.
Ona však dala v tu chvíli přednost domácím pracím. Bylo to ušlechtilé? Nebo to byla charakterová obrana, která ji chrání před zlostí?
Každý umí utíkat od pocitů
Co děláme, když máme špatnou náladu, když se nás něco dotklo či nás někdo zklamal? Některá žena zavolá přítelkyni a všechno jí vypoví. Některý muž si dá pivo nebo panáka. Někdo si jde zaběhat. Jiný se důkladně podívá do ledničky. Někdo si vezme prášek, zapne televizi, vrhne se do práce. Kdo se naučil autogenní trénink, může relaxovat.
Všechno to mohou být metody účinné, některé z nich jsou navíc též zdravé či přinášejí užitek. A každá z nich je lepší než otráveně ležet v posteli s myšlenkami střídavě sebekritickými a sebelítostivými. Jedno ale mají společné: jsou to způsoby, jak se nepříjemného pocitu zbavit, jak od něj co nejrychleji utéci.
Přeskočené zpracování
Mnohé z našich špatných nálad a zklamání v sobě zahrnují nejen to, co se reálně stalo právě teď. Současná událost mohla zároveň připomenout některou opouzdřenou ránu v naší duši. A nezřídka je nynější újma dokonce jen velmi malá. Síla celé události pak spočívá v tom, že připomněla starou bolest. Unikáme tak před emocemi, které se opouzdřily v době, kdy jsme neměli na víc než na nouzové řešení. V dospělosti potřebnou sílu už obvykle máme, jenže ji nemůžeme použít, když ani nevíme, že něčemu unikáme.
Také si bezděčně můžeme vypěstovat závislost na určité metodě úniku: nejen na alkoholu a psychofarmakách, nejen na jídle, ale třeba i na práci nebo na pochvale druhých lidí. I pomáhání lidem se může stát nutkavou, návykovou činností, která má na chvíli odvrátit úzkost z možného setkání s vlastním stínem.
Eugene Gendlin, americký psychoterapeut a filozof, má pro mechanismus úniku od těžkých pocitů výraz „přeskočené zpracování“ (process skipping).
Přeskočené zpracování znamená reakci, při níž automaticky obejdeme nebo zatemníme skutečný pocit pomocí nějakého rigidního vzorce chování, který zdánlivě přináší úlevu, ale ve skutečnosti míjí pravý zdroj problému. Příklady oněch rigidních vzorců chování, které zdánlivě přinášejí úlevu, jsme před chvílí vyjmenovali: může to být telefonování přítelkyni, pivo, jogging, jídlo, práce, relaxace… Tento mechanismus leží u kořene závislostí všeho druhu.
Proč se těžkým pocitům vyhýbáme?
Co kromě úniku se dá dělat s nepříjemným pocitem? Být s ním. Mnoho lidí má však k takovému postupu vyslovenou nechuť.
Především to odporuje všeobecnému trendu podporovat a oceňovat pouze věci příjemné. Dobré je to, co je sladké, co se nemusí kousat, co lze spustit dálkovým ovladačem z postele – stačí snad tato metaforická zkratka, abychom nenosili dříví do lesa. Právě tato tendence vede k tomu, že občané protestují, když v jejich sousedství má být zřízen ústav pro mentálně postižené. Právě z tohoto důvodu se mnozí lidé raději vyhnou známému, který onemocněl rakovinou. Nechtějí ochutnat, rozžvýkat a strávit hořkou realitu.
Život každého člověka je však svou podstatou (tzn. též nezávisle na materiálních podmínkách) i bolestný. Z této skutečnosti se nelze vyvléknout, lze se jen naučit s tím žít. A praktičtější je naučit se s tím žít raději dříve než později. Někdo se to naučí i oceňovat. Programová snaha udržovat se jen v příjemných pocitech a vyhýbat se nepříjemným je pštrosí politikou.
Jiným důvodem může být obava, aby člověk v sobě nepodporoval tendence ke špatnému jednání. Jestliže cítím zlost, strach nebo otrávenou náladu, mohu se bát s těmito pocity pobývat, abych se snad časem nestal agresorem, zbabělcem či lenochem. To by se mohlo stát, pokud bychom se dotyčnému pocitu oddávali s příměsí vzdoru či sebezatracení. To by neznamenalo „být s ním“, nýbrž „být s ním jen napůl“, být s ním a zároveň ho považovat za něco špatného, tedy: odmítat ho.
Opravdu být s nějakým pocitem znamená být u něj přítomen vlídně. A také je důležité nepobývat jen u tohoto izolovaného pocitu, nýbrž vnímat zároveň i právě prožívané a jedinečné „okolí“ pocitu, vnímat celý „obraz“, v němž je tento pocit „namalován“.
Na tomto místě je potřebné připomenout velký rozdíl mezi pocity a činy. Za činy jsme odpovědní. Za pocity však odpovědní být nemůžeme. Pocity se objevují nezávisle na naší vůli. Když necítíte radost, můžete ji snad nějak přivolat? Když máte zlost, můžete v tu chvíli způsobit, aby ji nahradil jiný cit? Nanejvýš můžete použít nějaký mechanismus, jak v danou chvíli ztuhnout, necítit nic. Tím zlost neodstraníte, jen ji potlačíte, překryjete.
Pocity jsou přírodní jevy. I nepříjemné a rušivé pocity jsou projevem života. Podobně jako nemá smysl obviňovat bodlák z toho, že píchá a že se z něj nedá připravit salát, je stejně nelidské zlobit se na vlastní zlost a strach za to, že obtěžují a narušují možnost vymalovat si hezký obrázek o sobě samém.
V dlouhodobé perspektivě se špatné pocity změnit ovšem mohou, ale k tomu vede cesta většinou právě jen přes ono „být s nimi“.
(Převzato z knihy Karla Kopřivy Lidský vztah jako součást profese.)