Přírodní národy poznávací funkci těla znají. Svědčí o tom například dřevěná soška Afričana, který právě činí závažné rozhodnutí. Má zavřené oči, jednu ruku položenou na břiše a druhou na hlavě. Propojuje tak „daba (inteligenci) žaludku“ s „daba hlavy“. Pokud hlava souhlasí a žaludek je také klidný, považuje příslušník kmene Šonů zvolené řešení za dobré.
Soška pěkně ilustruje existenci dvou poznávacích kanálů, které máme k dispozici – rozumu a těla. Poznávání světa pomocí rozumu je nám dobře známo; tímto kanálem procházelo takřka veškeré vzdělávání, kterého se nám dostalo. Určitě to není poznání zbytečné. Není však jediné a ponecháno samo o sobě může být zavádějící. Je zapotřebí, aby se spojilo s druhým, tělesným kanálem poznání.
Zmíněný rituál Afričanů ovšem nic nedokazuje. Skeptický čtenář může právem namítnout, že v kmeni Šonů mají možná i jiné poznávací kanály – dejme tomu, že nasypou zrní na dědečkův hrob, a když do druhého dne zmizí, znamená to, že dědeček si zrní vzal a rozhodnutí schvaluje. Obraťme se tedy raději ještě k vědeckým výzkumům.
Komu psychoterapie pomůže?
Eugene Gendlin, americký psychoterapeut a filozof, spolu s týmem kolegů na univerzitě v Chicagu patnáct let zkoumal, proč velké procento pacientů v dlouhodobé psychoterapii (údajně více než polovina) nedosáhne hmatatelné změny v reálném životě. Tým analyzoval tisíce audionahrávek terapeutických sezení. Překvapujícím výsledkem bylo zjištění, že „úspěšní“ pacienti mohou být s velkou spolehlivostí určeni už na začátku terapie, a to na základě záznamu prvních dvou sezení.
To, čím se odlišovali od jiných pacientů byl způsob, jakým v terapii mluvili. Různé události a lidi, kteří byli součástí jejich problémů, nepopisovali jen jako pozorovatelé, nýbrž čas od času vstupovali do pocitového pozadí těchto témat a hledali výstižné vyjádření přímo zevnitř tělesného cítění, které ono téma uvnitř obklopovalo.
Cítěný smysl
Toto neurčité tělesné cítění Gendlin pojmenoval „cítěným smyslem“ (felt sense) situace, osoby nebo události. Je to vše, co v dané chvíli pro nás k určité situaci, osobě či události pocitově patří. Můžeme říci, že je to její „příchuť“, její „odstín“, je to určitý „akord“, kterým ona v nás zní – ale to vše jsou jen přirovnání, vždy jde o pocit v těle.
Cítěný smysl není emoce, i když emoce může být jeho součástí. Cítěný smysl je význam, který neseme v těle a který se liší od významu, jenž existuje v naší mysli. Jasným signálem cítěného smyslu bývá, když něco prožíváme a ještě pro to nemáme správné slovo nebo symbol.
Právě v oblasti cítěného smyslu se můžeme měnit. Právě zde je růstový pupen, kde se vyvíjíme. Pobýváme-li u cítěného smyslu, dříve či později se nám objeví pravé vyjádření – výstižné slovo, obraz, symbol, vzpomínka a podobně. V tu chvíli pocítíme úlevu, víme, že „to je ono“. A od té chvíle neseme dané téma jinak. Myšlení se propojilo s tělem, „daba žaludku“ se spojilo s „daba hlavy“.
Kvalitativní životní změna se neodehrává jen v mysli, neodehrává se ani v samotném cítění, nýbrž v jejich propojení. Není to odreagování afektu, je to poznání.
Focusing jako dialog s prožíváním
Gendlin později vypracoval jednoduchou techniku, jak se ono pobývání u cítěného smyslu naučit a jak je praktikovat. Nazval ji „focusing“ (z anglického „to focus“ – zaměřovat se, vzít do ohniska). Jak takový proces vypadá?
Představte si třeba, že nemůžete usnout. Posadíte se na posteli a zkoušíte pobýt s cítěným smyslem přítomného okamžiku:
Je tady napětí v hlavě, hlava je jako přeplněná…
Jaký je to pocit?
… jako… jako když jedno okno nahoře svítí a ostatní okna jsou temná…
Jaké to vlastně je, když jedno okno svítí a ostatní jsou temná?
… takové divné… nepříjemné…
Kde to je cítit v těle, tohle „divné, nepříjemné“?
… v krku, mám stažený krk… jako by mi bylo něčeho líto… samota… ano, cítím se sám.
A tady si dobře můžeme představit bod posunu. Teď jste na to přišli – cítíte osamělost. Nikdo nepřišel, aby vaši samotu ukončil – a přesto se cítíte jinak, volněji než na začátku. Už můžete spát.
Druhý příklad umístěme do pomáhající profese. Představte si, že jste učitelka a dnes se vám do školy vůbec nechtělo. Vzpomínáte na nechuť, která na vás padla, když jste procházela školní bránou. Máte hodinu volno, sednete si na chvíli do ústraní a zkoušíte s tím pocitem pobýt:
Bylo to něco na prsou a pak takové napětí v rukách a kolem pusy…
Bylo to víc na prsou, v rukách, kolem pusy, nebo je to všechno dohromady?
… Asi na prsou, takové svírání… jako když se může něco stát… třeba jako ve strašidelném filmu.
… a to napětí kolem pusy… je to pocit „nechci to“, to je ono, „nechci to“
… teď je nejsilnější ten pocit v rukách… jako by ruce chtěly něco dělat, bouchnout do něčeho…
No jo, dnes máme poradu. To zase bude těžké to vydržet… Ani jsem nevěděla, že mi to tak vadí.
Tady možná ten obtěžující pocit úplně neodejde. Ale paní učitelka se ho dotkla, něco se z něj dověděla, trochu si ho přivlastnila. Určitě je to teď snadnější než na začátku.
Focusing je metoda užitečná pro každého, ale v pomáhající profesi ji oceníme dvojnásob. Máme prostředek, jak se dostávat k sobě, nacházet své těžiště, čerpat energii z kontaktu s našimi skutečnými – byť i negativními – pocity a projasňovat rušivé pocity, které vstupují mezi nás a určitého klienta, žáka, pacienta nebo obyvatele domova.
(Převzato z knihy Karla Kopřivy Lidský vztah jako součást profese.)